Cesty boží jak v Přírodě, tak v činech Jeho Prozřetelnosti nepodobají se cestám našim; a naše výtvory nelze také nikterak přirovnávat k nezměrnosti, hloubce a nezbadatelnosti Jeho děl, která jsou obdařena hlubinami závratnějšími než studnice Démokritova.

Joseph Glanville

Konečně jsme vystoupili na vrchol nejvyššího útesu. Stařec byl zřejmě tak vyčerpán, že několik minut nemohl mluvit.

„Není to tak dávno,“ řekl posléze, „co bych vás byl mohl vést po téhle cestě právě tak snadno jako můj nejmladší syn; ale asi tak před třemi roky mne potkalo něco, co ještě žádného smrtelníka nepotkalo – či co aspoň nikdo nepřežil, aby o tom mohl vyprávět – a těch šest hodin smrtelné hrůzy, které jsem tehdy zakusil, mne na těle i na duchu dočista zlomilo. Nejspíš si o mně myslíte, že jsem velmi starý člověk – ale nejsem. Stačil necelý den, aby mi tyhle vlasy, předtím černé jako uhel, zbělely, aby mi ochably nohy, povolily nervy, takže mě teď sebemenší námaha roztřese a každý stínek vystraší. Věříte, že dostávám závrať, už když se podívám z téhle skalky?“

Ta „skalka“, na jejímž okraji se natáhl tak neopatrně, že byl na její vyčnělé, kluzké hraně zaklesnut lokty – ta „skalka“, tvořící strmou, hladkou, černě svítící stěnu propasti, trčela nějakých patnáct set stop z rozeklané pustiny pod námi. Nic by mne nepřilákalo přistoupit na šest kroků k jejímu okraji. Ba poloha mého společníka mě tak rozrušila, že jsem padl jak široký, tak dlouhý na zem, sevřel trsy kolem sebe a ani se neodvážit mrknout k obloze – marně se snaže zapudit myšlenku, že prudký vítr ohrožuje samy základy hory. Dlouho mi trvalo, než jsem se jakžtakž umoudřil a sebral odvahu posadit se a pohlédnout do dálky.

„Tyhle úzkosti hleďte překonat,“ řekl mi průvodce, „vždyť jsem vás sem přivedl, abyste se mohl hezky rozhlédnout po dějišti té události, o které jsem vám říkal – abyste měl to místo přímo před očima, až vám tu podivnou historii budu vypravovat.

Jsme právě,“ pokračoval rozvláčným, pro něho příznačným způsobem, „jsme právě u samých břehů Norska – na osmašedesátém stupni šířky – v rozsáhlé norlandské provincii – a v smutném kraji lofotském. A sedíme zrovna na vrcholku hory, která se jmenuje Helseggen neboli Mračná. Teď se trošku zvedněte – jestli máte závrať, přidržte se trávy – tak – a podívejte se tamhle za ten pruh mlhy pod námi do moře.“

Hlava se mi motala, když jsem hleděl na širou mořskou pláň, jejíž voda měla tak inkoustovou barvu, že mi rázem vytanulo mare tenebrarum z líčení núbijského zeměpisce. Lidská fantazie si sotva dovede vytvořit truchlivější a pustší panoráma. Vpravo i vlevo, kam až oko dohlédlo, táhly se jako valy světa obrysy hrozivě černých, trčících skal, jejichž ponurost dokresloval příboj, který proti nim s věčným vytím a jekem vysoko vrhal svůj bílý, strašlivý hřbet. Přímo proti výspě, na jejímž temeni jsme seděli, asi tak pět až šest mil od nás, bylo vidět v moři pustý ostrůvek; vlastně jsme jen rozpoznávali jeho polohu podle zuřivého vlnobití, které jej svíralo. Asi o dvě míle blíž k pevnině zvedal se další ostrůvek, menší, ošklivě rozeklaný a holý, tu a tam vroubený drúzou černavých skal.

Moře v prostoru mezi vzdálenějším ostrovem a pobřežím se chovalo prapodivně. Třebaže směrem k pevnině dul právě silný vichr – briga blížící se k břehům přiléhala se skasanou čelní plachtou, a i tak se celá neustále nořila do vln –, v oněch místech se nevzdouval normální příboj, tam se voda v krátkých, rychlých, vzteklých přívalech hrnula do všech stran, a to i přímo proti větru. A pěna se téměř neobjevila, jen v těsném sousedství skal.

„Tomu ostrovu v dálce,“ pokračoval stařec, „říkají Norové Vurrgh. Ten prostřední je Moskoe. Tamten, asi míli na sever, je Ambaaren. A tamhle zas jsou Iflesen, Hoeyholm, Kieldholm, Suarven a Buckholm. A o kus dál – mezi Moskoem a Vurrghem – to jsou Otterholm, Flimen, Sandflesen a Skarholm. Tak se namouduši všechny ty ostrovy jmenují – ale proč je bylo zapotřebí vůbec pojmenovat, to ani vy, ani já nepochopíme. Slyšíte něco? Vidíte nějakou změnu ve vodě?“

Tak oběhlo prvních deset minut na vrcholku Helseggenu; vystoupili jsme na něj z lofotského vnitrozemí, a cestou jsme proto vůbec nezahlédli moře, které nás překvapilo až na nejvyšším útesu. Při starcově vyprávění jsem začal vnímat silný, znenáhla rostoucí zvuk, podobný bučení obrovského stáda bizonů na americké prérii; a již jsem si také všiml, že hladina pod námi, kterou by námořníci označili za silně zčeřenou, se prudce mění v proud směřující k východu. Přímo před mýma očima nabýval proud obludné prudkosti. Vteřinu co vteřinu se hnal rychleji, zběsileji. V pěti minutách se rozpoutala v celém prostoru až k Vurrghu nezkrotná vřava; ale nejmocněji to bouřilo mezi Moskoem a pobřežím. Zde se náhle to nesmírné řečiště, zbrázděné a proťaté tisíci svářlivými průlivy a proudy, v zběsilé křeči vzdulo, s výbuchem, varem a sykotem se roztočilo do gigantických a nesčetných vírů a v peřejích se hnalo na východ s takovou rychlostí, s jakou se vody řítí jen do propasti.

Během několika dalších minut se celý výjev opět od základu změnil. Hladina se zvolna uklidňovala, vodní víry jeden za druhým mizely, teď však vznikaly mohutné šmouhy pěny, která se předtím ani neukázala. Tyto pruhy se pak dlouze protáhly, prolnuly a nakonec přejaly otáčivý pohyb ochablých vírů, jako by utvářely jádro dalšího, ještě obrovitějšího víru. A ten se také překvapivě náhle, avšak zřetelně a určitě začal rýsovat jako kruh s průměrem větším než jedna míle. Okraj kruhu tvořil široký pás třpytivé tříště; z té však ani kapka nesklouzla do jícnu děsivého trychtýče, jehož vnitřek, pokud jsme jen mohli dohlédnout, byla hladká, lesklá, černočerná vodní stěna, skloněná v úhlu dobrých pětačtyřiceti stupňů, ženoucí se opile vlnivým, vzdouvavým tryskem a volající do větru úděsným hlasem, půl jekem, půl řevem, jaký ani mocný proud Niagary ve svém smrtelném pádu nezvedá k nebesům.

Hora se třásla v základech, skála se kymácela. Vrhl jsem se na tvář a v nesmírném rozrušení se chytal kdejaké travinky.

„To nemůže být nic jiného,“ řekl jsem konečně starci, „než veliký vír Maelström.“

„Tak se mu taky někdy říká,“ pravil. „My Norové mu říkáme Moskoeström podle ostrova Moskoe, který je na půl cestě.“

Běžné zprávy o tomto víru mne zdaleka nepřipravily na to, co jsem spatřil. Líčení Jonase Ramuse, který je snad nejobšírnější ze všech, nemůže zprostředkovat ani tu nejkrotší představu o velkoleposti či o hrůze toho úkazu – nebo něco z omračujícího pocitu nevšednosti, který diváka zaplaví. Nevím bezpečně, odkud zmíněný autor Maelström pozoroval, ani kdy; ale jistě přitom nebyl na vrcholu Helseggenu a jistě to nebylo za bouře. Jsou však v jeho líčení místa, která mohu uvést pro jejich podrobnost, i když samozřejmě přibližují jen velmi matně dojem z té podívané.

„Mezi Lofotenem a Moskoem,“ praví autor, „je moře hluboké třicet pět až čtyřicet sáhů; na druhou stranu, směrem k Veru (Vurggh), však hloubky ubývá, takže lodi tudy nemohou projíždět bez nebezpečí, že se roztříští o skaliska; to se stává i za nejklidnějšího počasí. Za přílivu proudí sice voda do úseku mezi Lofotenem a Moskoem s bouřlivou prudkostí, ale ryk jejího dravého odlivu přehluší snad i ty nejhřmotnější a nejhrozivější peřeje. Ten hluk je slyšet na několik mil, a víry a prohlubně jsou tu tak rozsáhlé a hluboké, že nevyhnutelně pohltí každou loď, která se dostane do jejich osidel, v táhnou ji ke dnu a tam ji napadrť rozbijí o skály, a teprve když se moře utiší, jsou trosky vyvrhovány nahoru. Tato mezidobí klidu nastávají ovšem jen mezi odlivem a přílivem, a to za klidného počasí, a trvají i tak jen čtvrthodinku; pak se proud rozběsňuje nanovo. A když je nejsilnější a vřavu zesílí ještě bouře, není radno přibližovat se k němu na dobrou míli. Čluny, jachty i větší lodi, které z neopatrnosti vpluly do jeho toku, byly smeteny. Často se také stává, že se k proudu až příliš blízko dostanou velryby a nápor vod se jich zmocní; a jak potom vyjí a bučí v marné snaze vyprostit se, nelze vůbec vylíčit. Jednou proud zachytil medvěda, který se pokoušel přeplavat z Lofotenu na Moskoe a byl vtažen do víru; medvěd řval tak strašlivě, že ho bylo slyšet až na pobřeží. Veliké kmeny smrků a sosen, které proud pohltil, vyplouvají na povrch tak zpřeráženy a rozdrásány, jako by z nich rostly bodliny. To dotvrzuje, že dno tvoří ostré útesy a kmeny se mezi nimi zmítají. Tento proud se řídí přílivem a odlivem – každých šest hodin se směr příboje střídá. Roku 1645 časně zrána, osmé neděle před velikonocemi, se tu rozpoutala taková vřava, že i kameny z pobřežních domů padaly na zem.“

Pokud jde o hloubku moře, nechápu, jak vůbec mohla být změřena v bezprostřední blízkosti víru. Těch „čtyřicet sáhů“ se může týkat jen úseků úžiny těsně u břehů buď Moskoeu, nebo Lofotenu. Hloubka uprostřed Moskoeströmu je jistě nesrovnatelně větší, a lépe než co jiného nás o této skutečnosti přesvědčí i boční pohled do propastného trychtýče z největšího útesu Helseggenu. Když jsem z tohoto temene hleděl na vyjící podsvětní Flegeton, musel jsem se usmívat prostoduchosti, s jakou počestný Jonas Ramus zaznamenával historky o velrybách a medvědech, jako by to bylo něco bezmála neuvěřitelného; mně totiž připadalo naprosto samozřejmé, že kdyby se i největší loď, která dnes brázdí oceány, dostala na dosah té vražedné přitažlivosti, mohla by jí stejně vzdorovat tak málo, jako peříčko vzdoruje hurikánu, a jistě by naráz beze stopy zmizela.

Pokusy vysvětlit tento úkaz – některé z nich, pokud si vzpomínám, mi při čtení připadaly docela hodnověrné – se mi teď jevily v naprosto jiném a neuspokojivém světle. Všeobecně se přijímá tvrzení, že tento vír, jakož i tři menší víry mezi Faerskými ostrovy, „nemají jiné příčiny než tu, že stoupající a klesající vlny narážejí při přílivu a odlivu na hrany skal a bradel, což do té míry stlačuje vodu, že pak peřejemi vyráží; a tak čím vyšší příliv, tím hlubší je nepochybně pád, a přirozeným výsledkem toho všeho je vodní vír, jehož mohutná sací schopnost je dostatečně známá z menších pokusů“. – Tak praví Encyclopaedia Britannica. Kirchner a jiní si představují, že uprostřed maelströmské úžiny je průrva, která se zavrtává do zemské kůry a vyúsťuje kdesi daleko odtud – v jednom případě se dost rozhodně tvrdí, že je to Botnický záliv. A právě tuto domněnku, jakkoli bláhovou, má fantazie při pohledu na vír přijala nejochotněji; ale když jsem se o tom zmínil svému průvodci, překvapilo mne, že tento názor nesdílí, třebaže valná většina Norů o té věci tak smýšlí. Pokud jde o první výklad, přiznával, že mu za mák nerozumí, a já jsem s ním vlastně souhlasil – neboť ať si na papíře vypadá sebenezvratněji, je uprostřed burácení té propasti naprosto nesrozumitelný, ba nesmyslný.

„Pěkně jste se na ten vír vynadíval,“ řekl stařec, „a teď se laskavě protáhněte kolem téhle skalky, abyste byl v závětří, kam tolik nedoléhá řev moře, a já vám povím příhodu, která vás přesvědčí, že bych měl něco o Moskoeströmu vědět.“

Usadil jsem se, jak si přál, a stařec pokračoval:

„Míval jsem ještě se dvěma bratry dvoustěžňovou šalupu, měla asi sedmdesát tun, a s tou jsme vyjížděli na ryby mezi ostrovy za Moskoem blízko Vurrghu. Ve všech prudkých protiproudech na moři se dá ve vhodnou dobu slušně lovit, jen když má člověk dost odvahy pustit se tam, jenže, jak vám povídám, ze všech lidí na lofotenském pobřeží jsme se jedině my tři vydávali pravidelně až k těm ostrovům. Obyčejně se jezdí lovit o hodný kus níž na jih. Tam se ryba chytne, kdy si vzpomenete, a bez nebezpečí, a proto je to oblíbenější lovistě. Ale tam, na těch našich vyhlídnutých místech mezi skálami, se vytáhnou nejen ty nejlepší kusy, ale taky v daleko větším množství, takže jsme často za pouhý den nalovili tolik, kolik bázlivější mládenci nesehnali do kupy ani za týden. Vlastně to bylo od nás taková zoufalá spekulace – místo dřiny jsme hazardovali životem, naším kapitálem byla odvaha.

Kotvili jsme se šalupou v malé zátoce asi pět mil odtud podél břehu nahoru; a mívali jsme ve zvyku využívat za pěkného počasí té čtvrthodinové přestávky mezi přílivem a odlivem k tomu, že jsme se rychle přeplavili přes hlavní úžinu Moskoeströmu, hodný kus nad prohlubní, a pak jsme spustili kotvu někde poblíž Otterholmu nebo Sandflesenu, kde spodní proudy nejsou tak divoké jako jinde. Tam jsme zůstávali, a teprve krátce před dalším itšením jsme vyplouvali zpátky domů. Nikdy jsme tuhle výpravu nepodnikali, jestliže nám nevál na cestu tam i zpátky stálý boční vítr – vítr, o kterém se dalo s jistotou říct, že nás před návratem nenechá na holičkách – a v tom jsme se taky zřídkakdy přepočítali. Za šest let jsme jen dvakrát museli celou noc kotvit na jednom místě pro úplné bezvětří, kterí právě v těchhle končinách je opravdu vzácné; a jednou jsme museli na lovišti zůstat a trápit se hladem skoro týden zas kvůli smršti, která propukla krátce potom, co jsme tam dorazili, a tak rozbouřila průliv, že na návrat nebylo pomyšlení. Tenkrát by nás to bylo zaneslo na širé moře dělej co dělej (víry nás totiž proháněly kolem dokola tak zběsile, že jsme nakonec spustili kotvu a vlekli ji za sebou), kdybychom byli náhodou nevpluli do jednoho z té spousty příčných proudů, co se tam jeden den objeví a zíta už jsou pryč – nu, a ten nás pak zahnal až do závětří Flimenu, u kterého jsme naštěstí přistáli.

Já vám nevypovím ani dvacetinu těžkostí, které nás trápily přímo na lovišti – je tam člověku mizerně i za pěkného počasí –, ale vždycky jsme se hleděli protlouct bez pohromy aspoň tím peklem Moskoeströmu, ačkoli jsem občas míval taky srdce v kalhotách, když jsme se tam dostali nějakou tu minutu před nebo po začátku utišení. Někdy vítr nebýval tak silný, jak jsme si mysleli při vyplutí, a pak jsme zdaleka nedopluli tam, kam jsme chtěli, a šalupa se v tom proudu nedala ovládat. Můj nejstarší bratr měl osmnáctiletého syna a já jsem měl taky dva statné chlapce. V takových chvílích by se mohli chopit vesel a i později při lovu by nám mohli pomáhat, ale něměli jsme to srdce vystavovat mladé nebezpečí, když už jsme riskovali sami – protože, když se to tak vezme, bylo to hrozné nebezpečí, to mi věřte.

Za pár dní to budou tři roky, co se stalo to, o čem vám teď budu povídat. Bylo to desátého července a na ten den lidi v těchhle končinách do smrti nezapomenou, protože tenkrát zuřil nejstrašnější orkán, jaký kdy nebesa seslala; a přece celé dopoledne, a dokonce hodný kus odpůldne vál jen slabounký a stálý větřík od jihozápadu a k tomu zářilo slunce, takže ani nejzkušenější mořeplavec mezi námi nemohl předvídat, co pak přišlo.

My tři – moji dva bratři a já – jsme přepluli k ostrovům kolem druhé hodiny s poledne a brzy jsme měli skoro vrchovatou šalupu samých pěkných ryb, kterých – to jsme si všimli – bylo ten den mnohem víc než kdykoli předtím. Na mých hodinkách bylo právě sedm, když jsme zvedli kotvu a vypluli domů, abychom zase nejhorší úsek strömu proplouvali v mezidobí klidu, které mělo nastat v osm hodin.

Vyrazili jsme za čerstvého větru z pravého boku a chvíli jsme čile uháněli vpřed; na nebezpečí jsme si ani nevzpomněli, opravdu nebyl nejmenší důvod k obavám. Znenadání nás však překvapil vítr, který vál od Helseggenu. To bylo něco naprosto nebývalého, co se nám až dosud nepřihodilo, a taky jsem začal být drobátko neklidný, i když jsem nevěděl proč. Natočili jsme loď k větru, ale nemohli jsme se hnout z místa kvůli protiproudům; už jsem chtěl navrhnout, abychom se vrátili na naše kotviště, vtom jsme ale za zády spatřili obzor celý pokrytý prazvláštním měděným mrakem, který se s úžasnou rychlostí rozrůstal.

Větřík, který se vzdul proti nám, mezitím utichl, takže jsme byli najednou v naprostém bezvětří a moře si s námi dělalo, co chtělo. Tenhle stav netrval dlouho – ani jsme neměli čas o něm uvažovat. Neuplynula minuta a přepadla nás bouře – do dvou minut se obloha úplně zatáhla –, a když se k tomu přihnala ještě vodní tříšť, udělala se náhle taková tma, že jsme jeden druhého na lodi ani neviděli.

Bylo by bláhové chtít vám vylíčit hurikán, který se tenkrát rozpoutal. Nejstarší námořník v Norsku nikdy nic podobného nezažil. Než nás to naplno zasáhlo, stačili jsme ještě honem svinout plachty, ale už první náraz nám urazil oba stěžně, zrovna jako by je přeťal, a hlavní stěžeň vzal s sebou i mého nejmladšího bratra, který se k němu pro jistotu přivázal.

Naše loď byla něco tak lehoučkého – nu, hotové pírko na vodě. Palubu měla hladkou, bez přístavků, až na malý poklop na přídi, který jsme před plavbou přes ström vždycky pevně zatloukli – pro případ, že by se vlny moc vzdouvaly. Nebýt toho, byli bychom naráz ztroskotali – protože na chvíli se voda nad námi dočista zavřela. Jak můj starší bratr unikl záhubě, to vám nepovím, poněvadž jsem to už nikdy nemohl zjistit. Pokud se mne týká, jakmile jsem strhl přední plachtu, plácl jsem sebou na palubu, vzepřel se nohama o nízké brlení na přídi a rukama jsem popadl kruhový svorník u paty předního stěžně. Udělal jsem to naprostoo pudově – a podle všeho to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat –, protože na nějaké přemýšlení jsem byl až moc vyplašený.

Chvíli jsme byli, jak povídám, úplně pod vodou, a celý ten čas jsem zadržoval dech a svíral svorník. Když už jsem to nemohl vydržet, klekl jsem si – aniž jsem se ovšem pustil kruhu, a tak jsem si uvolnil hlavu. Potom se náš člun zatřepal zrovna jako pes, když vyleze z vody, a tak se aspoň trochu zbavil té záplavy. Snažil jsem se teď překonat mrákoty, které na mě padly, vzít rozum do hrsti a rozmyslet si, co dál – a tu mne kdosi uchopil za rameno. Byl to můj starší bratr. Srdce mi poskočilo radostí, protože jsem ho už viděl v moři – ale v příští vteřině se má radost proměnila v děs – neboť bratr přiblížil ústa těsně k mému uchu a vykřikl jen jedno slovo: ‚Moskoeström!‘

Nikdo nikdy nepochopí, co jsem v tu chvíli prožíval. Roztřásl jsem se od hlavy k patě, jako bych měl prudký záchvat zimnice. Až moc dobře jsem si uvědomil, co tím jedním slovem myslí – věděl jsem, co mi tím chce naznačit. S větrem, který nás teď hnal, jsme nezadržitelně mířili do víru strömu a nic nás nemohlo zachránit!

Víte dobře, jak jsme úžinu strömu přeplouvali vždycky daleko nad vírem, i když bylo překrásně, a jak jsme pak bedlivě vyčkávali klidné chvilky mezi příbojem – a teď si představte, že jsme se řítili rovnou do té prohlubně, a ještě v takovém orkánu! Ale jedna věc je jistá, pomyslil jsem si, doplujeme tam zrovna v tom utišení – aspoň ždibínek naděje tu je –, ale vzápětí jsem se proklínal, co jsem to za blázna, když ještě bláhově uvažuju o naději. Dobře jsem věděl, že je s námi konec, i kdybychom byli velelodí s devadesáti kanóny na palubě.

Tou dobou první zuřivý nápor vichřice už ochabl, anebo jsme ji tolik nepociťovali, protože jsme kouzali před ní, ale buď jak buď vlny, které až dosud vítr srážel, uhlazoval a zpěňoval, se teď vzedmuly v učiněné hory. Také na obloze nastala podivná změna. Kolem nás bylo pořád tma jako v pytli, ale tkařka nad hlavou se zničehonic protrhla kulatá díra a v ní bylo jasné nebe – v životě jsem neviděl tak sytou, jasnou, tak čistou modř – a tou dírou prozařoval měsíc v úplňku a tak se vám třpytil, jak jsem ho třpytit ještě neviděl. Všechno kolem nás naprosto zřetelně ozářil – ale panebože, byla to podívaná, co ozařoval!

Několikrát jsem se pokusil na bratra promluvit, ale hukot se najednou tak vzmohl – aniž jsem chápal proč –, že bratr neslyšel jediné slovo, třebaže jsem mu z plných plic křičel do ucha. Pak zavrtěl hlavou a bledý jako stěna zdvihl ukazovák, jako by chtěl říci: ‚Poslouchej!‘

Zprvu jsem nechápal, co tím myslí – brzy mi však kmitla hlavou šeredná myšlenka. Vytáhl jsem z kapsy hodinky. Nešly. Za svitu měsíce jsem pohlédl na jejich ciferník – vytryskly mi slzy a mrštil jsem hodinky daleko do moře. Zastavily se v sedm hodin! Už jsme zmeškali utišení příboje a vír strömu teď běsní naplno!

Když je loď dobře stavěná, řádně vyvážená a nepřetížená, a pluje-li v silné vichřici s plnými plachtami, vždycky se zdá, jako by vlny zpod ní klouzaly – což člověku z pevniny připadá velmi podivné. V námořnické hantýrce se tomu říká ‚jízda‘.

Tedy až dosud se nám jízda po vzdutých vlnách hezky dařila, ale najednou nás obrovská vlna popadla zrovna pod kormou, a jak se zdvihala, vynášela nás s sebou bůhvíkam nahoru – výš a výš. Nikdy bych byl nevěřil, že může vlna vystoupit tak vysoko. A pak jsme sjížděli dolů, zhoupili se, klouzali a řítili se, až mi bylo zle a tak mdlo, jako bych ve snu padal z nějaké vysokánské hory. Když jsme však byli nahoře, rychle jsem se rozhlédl kolem – a ten krátký pohled mi úplně stačil. Rázem jsem poznal naši přesnou polohu. Vír Moskoeströmu byl asi čtvrt míle rovnou před námi – ale podobal se tak málo denně vídanému Moskoeströmu, jako se tamhleten vír, co na něj koukáte, podobá mlýnskému náhonu. Kdybych byl nevěděl, kde asi jsme a co nás čeká, byl bych to místo vůbec nepoznal. A tak jsem s hrůzou bezděky zavřel oči. Víčka se mi sama jakoby v křeči sevřela.

Snad neuběhly ani dvě minuty a náhle jsme pocítili, že vlny klesají; také nás obklopovala pěna. Loď sebou prudce trhla doleva a jako blesk vystřelila novým směrem. A současně zaniklo burácení moře v jakémsi ječivém skřeku – představte si zvuk, jako když tisíce parníků vypouští najednou páru. Ocitli jsme se v pásmu vlnobití, které vír výdycky obepíná; přirozeně mi napadlo, že v příští vteřině nás to srazí do propasti – do které jsme ovšem viděli jen nezřetelně, protože jsme letěli úžasnou rychlostí. Zdálo se mi, že loď ani nebrázdí vodu, nýbrž jen jako bublina poskakuje po povrchu příboje. Po jejím pravém boku byla propast víru, nalevo strměl nesmírný oceán, který jsme nechali za sebou. Stál tam jako obrovitá zmítající se stěna mezi námi a horizontem.

Snad vám to bude připadat divné, ale když jsme teď byli přímo v jícnu propasti, cítil jsem se vyrovnanější, než když jsme se k ní jen blížili. Vzdal jsem se veškeré naděje a tím jsem se také do značné míry zbavil strachu, který mne zprvu ochromoval. Patrně mi zoufalství vzpružilo nervy.

Možná že to vypadá, jako bych se vychloubal – ale všecko, co vám povídám, je pravda: začal jsem uvažovat, jak je to nádherné a velkolepé, umírat takovým způsobem, a jak hloupé bylo ode mne myslet na něco tak nicotného, jako je vlastní osobní život, před tváří tak úchvatného projevu boží moci. A dokonce věřím, že jsem se při tom pomyšlení zarděl studem. Za chvilku jsem hořel nedočkavou zvědavostí na propast samu. Pocítil jsem dokonce touhu prozkoumat její hlubiny i za cenu oběti, kterou podstoupím; a nejvíc mne rmoutilo, že nikdy nebudu moci vyprávět kamarádům na souši o záhadách, které uvidím. Věru, prapodivné představy v hlavě člověka při takovém neštěstí – často jsem si pak říkal, že to kroužení lodi kolem prohlubně mne trochu pomátlo.

A ještě jedna okolnost přispěla patrně k tomu, že jsem zase našel rovnováhu; v té poloze k nám totiž nedoléhal vítr, protože, jak jste sám viděl, pásmo příboje je o mnoho níž než hladina oceánu – ten se nad námi tyčil v podobě vysokého, černého horského hřebenu. Jestli jste dosud nezažil opravdovou mořskou bouři, nemůžete si představit, jak takový vítr s vodní tříští dovede člověka pomást. Oslepí vás, ohluší, rdousí a připraví vás o veškerou schopnost jednat či uvažovat. Ale teď jsme měli od těchhle nepříjemností jakžtakž pokoj – právě tak jako na smrt odsouzení zločinci se dočkávají drobných úlev, které jim nejsou povoleny, dookud jejich osud není zpečetěn.

Nepovím vám, kolikrát jsme vlastně opsali ten kruh. Snad jsme celou hodinu kroužili kolem dokola, a to jsme spíš létali, než pluli, a ustavičně jsme se blížili ke středu příboje, k jeho strašlivému vnitřnímu okraji. Celou tu dobu jsem se nepustil svorníku. Můj bratr byl na zádi, kde se držel prázdného soudku na vodu, který byl pevně přivázán pod vydutým brlením a byl jedinou věcí, jež nebyla smetena z paluby při prvním náporu vichřice. Když jsme se přiblížili k samému kraji propadliště, pustil se soudku a sahal po kruhu, od kterého mi chtěl v hrůze smrti násilím odtrhnout ruce – kruh nebyl totiž dost velký, abychom se ho bezpečně mohli držet oba. V životě mne nic tak hluboce nezarmoutilo jako tento bratrův skutek – třebaže jsem věděl, že v té chvíli strachem zešílel, že se z něho stal pomatený zuřivec. Mně se ale vůbec nechtělo prát se s ním. Věděl jsem, že už na tom nesejde, jestli se z nás někdo drží, nebo ne, a proto jsem mu přenechal svorník a odebral se k soudku na záď. To mi nedělalo velké potíže, protože šalupa teď kroužila dost pravidelně, vyrovnaně a kymácela se jen s ohromnými rozkyvy a rozmachy víru. Ale sotva jsem zaujal novou polohu, nahnuli jsme se prudce na pravý bok a řítili se střemhlav do propasti. Rychle jsem vyblekotal modlitbu k Bohu a řekl si, že je po všem.

Jakmile jsem pocítil závratný let dolů, bezděčně jsem pevněji sevřel soudek a zavřel oči. Několik vteřin jsem se je neodvažoval otevřít v očekávání okamžitého konce a jen jsem se divil, že dosud nenastal smrtelný zápas s vodou. Ale vteřiny míjely jedna za druhou. Dosud jsem žil. Přestal jsem cítit, že padáme, a také pohyb lodi se mi zdál skoro stejný jako předtím uprostřed pěny, až na to, že jsme se teď víc nakláněli. Zmužil jsem se a opět se rozhlédl kolem.

Nikdy nezapomenu na ty poocity posvátné bázně, děsu a údivu, s kterými jsem civěl kolem sebe. Loď jako by se teď nějakým divem vznášela v půli cesty do hlubin na vnitřní straně nesmírně širokého a závratně hlubokého jícnu. Člověk by málem věřil, že ta stěna je z ebenu, kdyby šílenou rychlostí nevířila kolem nás a nezářila tak oslnivě a příšerně – neboť do ní z kruhové průliny v mracích, o které jsem se zmínil, svítil úplněk a metal nádhernou záplavu zlata na její černé srázy a dál a hloub až do nitra propasti.

Ze začátku jsem byl příliš zmaten, abych něco podrobně pozoroval. Měl jsem jen celkový zaplavující dojem úděsné velkoleposti. Když jsem se však trochu vzpamatoval, bezděčně jsem pohlédl dolů – poloha šalupy na srázu prohlubně mi pohled tím směrem umožňovala. Loď seděla docela pevně na hladině – aspoň její paluba s ní byla v rovnoběžné rovině, jenže hladina sama se skláněla v úhlu pětačtyřiceti stupňů, takže mi připadalo, že ležíme úplně na boku. Přesto jsem si všiml, že udržuji rovnováhu právě tak dobře, jako bychom seděla na vodě zpříma jako svíce – to podle všeho působila rychlost, s jakou jsme kroužili.

Měl jsem dojem, že svit měsíce dopadá až na dno těch propastných hloubek, ale nic jsem tam pořádně nerozeznával pro hustou mlhu, která dole všecko zahalovala a nad kteroou se klenula skvostná duha jako ten uzoučký, vratký most, který podle mohamedánů má být jedinou stezkou mezi Časem a Věčností. Ta mlžina či sprška vznikala zřejmě tím, jak se na dně srážely a protínaly ohromné stěny trychtýře, ale neodvážím se vám líčit, jaký řev z té mlžiny vyrážel k nebi.

Když jsme poprvé sklouzli z vrstvy pěny do propasti, smetlo nás to po srázu hodně hluboko, pak jsme ale klesali velmi neúměrně. Vířili jsme kolem dokola – ale ne plynule, nýbrž s omračujícími smyky, které nás vrhaly tu jen několik desítek yard, tu zas bezmála kolem celého obvodu víru. Po každé otáčce jsme sice zvolna, ale naprosto viditelně poklesli.

Když jsem se tak rozhlížel po té nedohledné pustině tekutého ebenu, který nás unášel, všiml jsem si, že naše loď není jediným předmětem v objetí víru. Nad námi i pod námi jsem viděl trosky lodí, ohromnou změť stavebního dříví a kmenů i četné menší předměty, jako kusy nábytku, roztlučené bedny, sudy a prkna. Už jsem vám líčil, jak ve mně nepřirozená zvědavost zvítězila nad počátečním strachem. A čím jsem byl blíž hroznému konci, tím víc ve mně rostla. Začal jsem si s podivným zájmem prohlížet všechny ty věci, které nás na naší pouti provázely. Jistě jsem už blouznil, protože jsem se dokonce začínal bavit odhadováním, co dřív a s jakou rychlostí klesne do pěny pod námi. Jednou jsem se přistihl, že říkám: ‚Tahle jedle je teď určitě na řadě, ta teď žbluňkne dolů a zmizí,‘ – a pak mě zklamalo, že ji předhonil vrak holandské obchodní lodi, který sjel dřív. Když jsem tak hádal ještě několikrát, a pokaždé špatně, přivedl mne tento fakt – totiž ty neúchylně špatné výpočty – na sled myšlenek, z kterých se mi znovu roztřásly údy a rozbušilo srdce.

Tentokrát mne neomráčil strach, byl to úsvit něčeho, co ještě víc vzrušuje – naděje. Tahle naděje se zrodila částečně ze vzpomínky, částečně z okamžitého pozorování. Vzpomněl jsem si na nejrozličnější plovoucí předměty rozseté po lofotských březích, myslím předměty, které nejdřív pohltil a pak vyvrhl Moskoeström. Valná většina těch věcí byla prazvláštním způsobem rozbita – byly tak odřeny a otlučeny, že působily dojmem, jako by z nich trčely třísky –, ale také jsem si jasně vybavil, že některé z nich vůbec nebyly pohmožděny. Nedovedl jsem si ten rozdíl vysvětlit jinak, než že ty potlučené trosky byly předtím pohlceny úplně – kdežto ty druhé vsál vír až na sklonku přílivu či odlivu, anebo z jiného důvodu klesaly tak pomalu dolů, že se před obratem příboje nedostaly na dno. Pokládal jsem za možné, že by je v obojím případě mohl vír zas vynést na hladinu, a nemusel je proto stihnout osud předmětů, které byly vtaženy dřív a rychleji. Všiml jsem si také tří důležitých věcí: předně, že čím větší byla tělesa, tím rychleji – podle obecného zákona – klesala; za druhé, že ze dvou předmětů stejného objemu, z kterých jeden byl kulatý a druhý měl tvar jakýkoli, padal ten kulatý daleko rychleji; a za třetí, že ze dvou věcí stejně velkých, z nichž jedna měla tvar válce a druhá tvar libovolný, byl válec pohlcován pomaleji. Od té doby, co jsem se zachránil, hovořil jsem na tenhle námět několikrát se starým učitelem z našeho okresu a ten mě poučil o pojmech, jako je válcovitý či kulovitý tvar. Také mi vysvětlil – ovšem ten výklad jsem už zapomněl –, že to všecko, co jsem tam pozoroval, bylo vlastně přirozených důsledkem různých tvarů plovoucích trosek, a ukázal mi, jak to přišlo, že takový válec, který ve víru kroužil, odolával víc jeho sací síle a nebyl vtažen tak snadno, jako stejně objemný předmět jiného tvaru.

K tomuhle pozorování mne do značné míry pobídla jedna zarážející okolnost – a vlastně mě přiměla, abych své postřehy zužitkoval: při každé otáčce jsme totiž míjeli něco jako sud nebo ráhno či stěžeň, jenže mnoho těch věcí, které byly na stejné úrovni s námi, když jsem poprvé otevřel oči na ty propastné divy, bylo teď vysoko nad námi a zdálo se, že se z dřívější polohy sotva pohnuly.

A už jsem se nerozmýšlel, co mám dělat. Rozhodl jsem se, že se pevně přivážu k soudku na vodu, kterého jsem se dosud držel, že ho odříznu od brlení a vrhnu se s ním do moře. Dával jsem bratrovi znamení, ukazoval jsem mu na plovoucí sudy, které se k nám přibližovaly, a všemožně jsem mu naznačoval, co mám v úmyslu. Měl jsem nakonec dojem, že to pochopil, ale ať porozuměl, nebo ne, zoufale pokynul hlavou a odmítl opustit své místo u kruhu. Nemohl jsem k němu, v nejvyšší nouzi se nedalo otálet – i zanechal jsem ho s krutým přemáháním jeho osudu; připoutal jsem se k sudu provazy, kterými byl soudek až dosud přivázán k brlení, a bez dalšího váhání jsem se vrhl do moře.

Dopadlo to přesně tak, jak jsem doufal, že by to mohlo dopadnout. A protože vám ten příběh nevypráví nikdo jiný než já sám – protože vidíte, že jsem se opravdu zachránil – a také už znáte způsob, jakým se mi ta záchrana povedla, a víte tedy napřed všecko, co bych mohl ještě povídat, vezmu to už jenom zkrátka. Uplynula asi tak hodina od chvíle, co jsem vyskočil – a šalupa, která sklouzla daleko pode mne, náhle třikrát či čtyřikrát za sebou bleskurychle zakroužila a klesla i s milovaným bratrem navždy do zpěněného chaosu tam dole. Sud, ke kterému jsem se připoutal, klesl jen o trochu níž, než byla poloviční vzdálenost mezi dnem propasti a místem, kde jsem se vrhl přes palubu – a pak se celý vír začal od základu měnit. Stěna obrovského jícnu se očividně vyrovnávala, sklon se mírnil. Prudkost kroužení polevovala, zvolňovala se. Poznenáhlu mizela pěna i duha a dno hlubiny jako by se zvolna zvedalo. Obloha se vyjasnila, vítr se utišil; na západě se právě skláněl zářící úplněk, když jsem se octl na hladině oceánu; před očima jsem měl lofotské břehy; vyplul jsem zrovna nad místem, kde byl předtím ohromný vír Moskoeström. Příboj měl právě svou chvilku oddechu – i když hurikán pořád ještě valil obrovské vlny. Odnášelo mě to zběsile do úžiny strömu a za pár minut mnou moře smýkalo podél břehů k rybářským ‚revírům‘. Sebrala mě loď nadobro vyčerpaného – a teď, když nebezpečí minulo – oněmělého ze vzpomínky na jeho hrůzy. Ti, co mě vytáhli, byli moji staří kamarádi, s kterými jsem se denně vídal, ale nepoznali mě – právě tak jako by nepoznali poutníka z říše duchů. Vlasy, den předtím černé jako havran, jsem měl bílé, jak je vidíte teď. Prý se mi taky změnil celý výraz obličeje. Vyprávěl jsem jim, co se mi stalo – oni tomu nevěřili. Teď ten příběh vyprávím vám – a sotva mohu čekat, že byste tomu uvěřil ochotněji než ti veselí rybáři z Lofotenu.“

přeložil Josef Schwarz

Anglický originál
Titulní strana