Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu

Kapitola XVII

Pereme - Ryby a rybáři - O umění chytat ryby na udici - Svědomitý rybář, který chytá ryby na mouchy - Rybářská historka.

Ve Streatley jsme zůstali dva dny a dali si vyprat šaty. Pokusili jsme se vyprat si je pod Jiřího vedením sami v řece, ale dopadlo to špatně, ba dopadlo to přímo katastrofálně, protože po vyprání jsme na tom byli ještě hůř než předtím. Před vyprávím byly velmi, velmi špinavé, to je pravda, ale daly se nosit. Po vyprání - to musím přiznat - po vyprání našeho šatstva byla řeka mezi Readingem a Henleym mnohem čistší než předtím. Při praní se všechna špína, co jí bylo v řece mezi Readingem a Henleym, do šatů nachytala a my jsme ji do nich zaprali.

Pradlena v Streatley prohlásila, že je sama sobě povinována za vyptáni účtovat trojnásobek obvyklé ceny. To prý nebylo praní, ale úplné vykopávky.

Bez hlesu jsme účet zaplatili.

Do okolí Streatley a Goringu se sjíždí mnoho rybářů. Mohou si zde skvěle zarybařit. Řeka je tu plná štik, platýsů, parem, Iínů a úhořů. Můžete zde sedět a chytat celý den.

Jsou lidé, kteří to dělají. Nikdy nic nechytí. Nesetkal jsem se ještě s člověkem, který by v Temží kromě střevlí a zdechlých koček, což ovšem nemá s rybařením nic společného, něco chytil. Místní průvodce pro rybáře neříká ani slovo o tom, že by tu někdo něco chytil. Praví se v něm jen, že je tu "vhodné místo k rybařeni". A podle toho, co jsem viděl, jsem ochoten toto tvrzení hájit.

Na celém světě není místečka, kde byste užili víc rybařeni nebo kde byste mohli chytat ryby po delší období. Někteří rybáři sem jezdí na jediný den, jiní se tu zdrží celý měsíc. Můžete se tu usadit a rybařit třeba celý rok. Výsledek bude vždycky stejný.

Rybářův průvodce po Temží říká, že "tu můžete také chytit štiku i okouna", ale v tom se Rybářův průvodce mýlí. Je možné, že štiky i okouni tu jsou. Ba, vím zcela jistě, že tu jsou. Když se procházíte po břehu, můžete jich vidět celá hejna. Připlouvají a vynořují se do poloviny těla z vody s hubami otevřenými a čekají, že jim hodíte sušenku. A když si chcete zaplavat, shromáždí se kolem vás, pletou se vám do cesty a dopalují vás. Ale nedají se "chytit" na kousek červa na konci háčku nebo na něco podobného - ani je nenapadne! Nejsem dobrý rybář. Kdysi jsem věnoval tomuto sportu značnou pozornost a myslel jsem si, že mi to jde docela dobře, ale zkušeni lidé mě ujišťovali, že to nikdy nikam nepřivedu, a radili mi, abych toho nechal. Udici prý házím neobyčejně dobře, jsem prý celkem šikovný a od přírody Iíný, přesto jsou však přesvědčeni, že pořádný rybář ze mne nebude. Nemám dost obrazotvornosti.

Jako básník nebo spisovatel šilinkových krváků nebo reportér nebo něco na ten způsob bych prý to mohl někam dotáhnout, ale abych vynikl jako temžský rybář, k tomu bych prý potřeboval větší dávku fantazie a víc vynalézavosti, než kolik jí, jak se zdá, mám.

Někteří lidé si myslí, že člověku, aby byl dobrým rybářem, stačí umět snadno a bez uzarděni lhát. To je omyl. Obyčejný holý nesmysl není k ničemu. To dovede každý začátečník. Zkušený rybář se pozná podle zevrubných podrobností a zkrášlujících tahů provedených štětcem pravděpodobnosti. Kromě toho musí působit dojmem úzkostlivé - téměř pedantické - pravdomluvnosti.

Kdekdo může přijít a říct: "Tak včera večer jsem chytil patnáct tuctů okounů." Nebo: "V pondělí jsem vytáhl Iína, vážil osmnáct liber a od hlavy k ocasu měřil tři stopy."

K něčemu takovému není třeba ani uměni, ani dovednosti. To je drzost a nic víc.

Nikoliv; dokonalý rybář by takovouhle lež považoval za sebe nedůstojnou. Jeho způsob Ihaní je vědecký.

Přijde klidně s kloboukem na hlavě, obsadí nejpohodlnější židli, zapálí si dýmku a začne mlčky bafat. Nechá chvíli chvástat se ty mladší, a potom když na okamžik přestanou, vytáhne dýmku z úst, vyklepe ji o mřížku krbu a prohodí:

"No, v úterý večer jsem měl úlovek, že se mi o něm ani vypravovat nechce."

"Ale? A proč?" ptají se.

"Protože by mi určitě nikdo nevěřil," odpoví klidně starý sekáč bez sebemenšího nádechu trpkostí v hlase, znova si nacpe dýmku a požádá hostinského, aby mu přinesl tři skotské, ale chlazené. Nato nastane ticho, poněvadž si nikdo netroufá starému pánovi odporovat. Musí tedy pokračovat sám, bez povzbuzení.

"Ne," řekne zamyšleně, "sám bych tomu nevěřil, kdyby mi to někdo vypravoval, ale přesto je to pravda. Seděl jsem tam celé odpoledne, nechytil jsem doslova nic - kromě několika tuctů bělic a dvaceti štik, a právě když jsem toho chtěl nechat, protože to nestálo za to, ucítil jsem náhle silné trhnutí udici. Řekl jsem si, to bude zase nějaká drobota, a chtěl jsem udici vytáhnout. Ať visím, jestli jsem mohl prutem hnout! Trvalo půl hodiny - půl hodiny, pánové! - než jsem tu rybu vytáhl. Každou chvíli jsem čekal, že se mi přetrhne vlas. Konečně jsem ji dostal, a co myslíte, že to bylo? Jeseter! Čtyřicetilibrový jeseter! Chycený na udici, pánové! Ano, máte proč vypadat překvapeně - hospodo, ještě tři skotské, prosím."

A potom začne vykládat, jak všichni, kdo toho jesetera viděli, žasli, a co říkala jeho žena, když se vrátil domů, a co o tom soudil Joe Buggles.

Kdysi jsem se zeptal majitele jedné hospody na řece, jestli ho někdy nepohoršují pohádky, které mu rybáři vykládají, a on povídá:

"Ach ne, už ne, pane. Zpočátku mě to někdy trochu zarazilo, ale teď je já i ta moje můžeme poslouchat celý den. Víte, člověk si na všechno zvykne. Na všechno."

Kdysi jsem se seznámil s jedním mladým mužem, byl to nanejvýš svědomitý člověk, a když se naučil chytat ryby na mouchu, umínil si, že svůj úlovek nezveličí nikdy víc než o dvacet pět procent.

"Když chytím čtyřicet ryb," pravil, "řeknu lidem, že jsem jich chytil padesát, a tak dále. Ale víc jim nalhávat nebudu, protože lhát je hřích."

Ale pětadvacetiprocentní plán se nikdy neosvědčil. Nikdy ho nemohl použít. Za den chytil nejvýš tři ryby, a k třem se nedá dobře přidat dvacet pět procent - alespoň ne pokud se ryb týče.

Zvýšil tedy procenta na třiatřicet a jednu třetinu, ale to se zase nehodilo, když chytil jednu nebo dvě ryby. Aby tedy věc zjednodušil, rozhodl se, že množství prostě zdvojnásobí.

Tohoto způsobu se držel dva měsíce, potom se mu však přestal líbit. Nikdo mu nevěřil, když tvrdil, že to, co chytil, násobí jenom dvěma, proto si tím nezískal důvěru. Přitom byl svou umírněností v nevýhodě vůči ostatním rybářům. Když ve skutečnosti chytil tři rybičky a řekl, že jich chytil šest, zmocňovala se ho žárlivost, když slyšel někoho, o němž bezpečně věděl, že chytil jen jednu, vykládat lidem, že jich chytil dva tucty.

Nakonec dospěl k nezvratnému rozhodnutí, které nadále nábožně zachovával, že každou rybu, kterou chytl, bude počítat za deset, přičemž začne deseti. Například když nechytil vůbec nic, řekl, že chytil deset ryb - tímto způsobem nemůžete nikdy chytit méně než deset; to byl základ. Tedy když nějakou náhodou opravdu chytil jednu rybu, říkal, že jich ulovil dvacet, dvě ryby počítal za třicet, tři za čtyřicet a tak dále.

Je to velice prostý a snadno proveditelný způsob a nedávno bylo slyšet nějaké řeči, že se ujal mezi rybáři všeobecně. Asi před dvěma lety dokonce doporučil jeho přijetí výbor Sdružení temžských rybářů, avšak někteří starší členové byli proti. Prohlásili, že by o návrhu uvažovali, kdyby počet chycených ryb byl zdvojnásoben a každá ryba byla počítána za dvacet.

Až někdy budete mít na řece volný večer, doporučuji vám, abyste si zašli do některé vesnické hospůdky a sedli si do výčepu. Určitě tam najdete jednoho nebo dva staré rybáře, srkající grog, a ti vám za půl hodiny poví tolik rybářských historek, že vám zkazí žaludek na celý měsíc.

Jiří a já - nevím, kam se poděl Harris; brzy odpoledne odešel, aby se dal oholit, pak se vrátil a celých čtyřicet minut si čistil boty a od té doby jsme ho neviděli - tedy Jiří, já a pes, ponecháni sami sobě, jsme si druhého večera vyšli do Wallingfordu, a když jsme se vrátili, zapadli jsme do malé hospůdky u řeky, abychom si dopřáli odpočinku a jiných věci.

Vešli jsme do místnosti a sedli jsme si. Byl tam nějaký stařík, který kouřil dlouhou gypsovku, přirozeně dali jsme se s ním do řeči. Řekl nám, že dnes bylo krásně, my jsme mu řekli, že včera bylo krásně, a potom jsme se všichni navzájem ujištovali, že zítra bude krásně, a Jiří dodal, že žně, jak to vypadá, se vydaří.

Potom nějak vyšlo najevo, že nejsme zdejší a že ráno odjíždíme.

V rozhovoru nastala přestávka, za niž jsme bloudili očima po místnosti. Konečně náš zrak utkvěl na zaprášeném, starém skleněném poklopu, umístěném velmi vysoko nad krbem. Pod tím poklopem byl pstruh. Ten pstruh mi téměř učaroval, byla to taková obrovská ryba. Na první pohled jsem měl dojem, že je to treska.

"Ach," řekl starý pán, sleduje směr mého pohledu. "Pěkný kousek, co?"

"Opravdu, velice pěkný," prohodil jsem a Jiří se staříka zeptal, kolik myslí, že ta ryba vážila.

"Osmnáct liber šest uncí," odpověděl náš přítel, vstávaje a snímaje s věšáku kabát. "Ano," pokračoval, "třetího příští měsíc tomu bude šestnáct let, co jsem ho chytil. Pod mostem na střevli. Lidé mi řekli, že je v řece, a já jsem si umínil, že ho musím dostat, a taky jsem ho dostal. Myslím, že teď už tu není mnoho tak velkých ryb. Dobrou noc, pánové, dobrou noc."

Odešel a nechal nás o samotě.

Nemohli jsme od té ryby oči odtrhnout. Byla to opravdu pozoruhodně pěkná ryba. Stále jsme se na ni ještě dívali, když místní povozník, který právě přišel do hostince, přistoupil ke dveřím místnosti se sklenici piva v ruce a také se na rybu zadíval.

"To je pořádný pstruh," řekl Jiří, obrátiv se na něho.

"To bych řek;' odpověděl muž. Upil piva a dodal: "Vy jste tu, pánové, asi při tomhle úlovku nebyli?"

"Ne; ` odpověděli jsme. "Nejsme zdejší."

"Ach tak," pravil povozník. "Pak jste při tom ovšem nemohli být. Už je to skoro pět let, co jsem toho pstruha chytil."

"Ach! Tak to vy jste ho chytil?" podivil jsem se.

"Ano;' odpověděl bodrý muž. "Chytil jsem ho pod zdymadlem vlastně pod tehdejším zdymadlem - jednou v pátek odpoledne. A to nejpozoruhodnější na tom bylo, že sem ho chytil na mouchu. Šel jsem na štiky; na pstruha jsem namouduši ani nepomyslel, a když jsem viděl na konci vlasu tohohle kabrňáka, věřte, že jsem se až zhrozil. Vždyť vážil šestadvacet liber. Dobrou noc, pánové, dobrou noc."

Za pět minut přišel třetí muž a vylíčil nám, jak on toho pstruha chytil jednou časně ráno na bělici. Sotva odešel, vstoupil hloupě vypadající, důležitě se tvářící člověk v nejlepších letech a sedl si k oknu.

Chvíli nikdo z nás nepromluvil. Konečně se na nově příchozího obrátil Jiří a řekl:

"Promiňte, doufám, že nám - lidem zde úplně cizím - odpustíte naši smělost, ale můj přítel i já bychom vám byli velmi vděčni, kdybyste nám laskavě vylíčil, jak jste chytil tohohle pstruha."

"Kdo vám řekl, že jsem toho pstruha chytil já?" zněla překvapená otázka.

Odpověděli jsme, že nikdo nám to neřekl, ale že jsme jaksi instinktivně vytušili, že to byl on.

"To je opravdu podivuhodné - nanejvýš podivuhodné," odpověděl neznámý hlupák se smíchem, "protože máte úplně pravdu. Chytil jsem ho. Ale je to zvláštní, že jste na to přišli. Namouduši, je to opravdu nanejvýš podivuhodné."

A potom začal vypravovat, jak mu trvalo půl hodiny, než pstruha vytáhl, a jak přitom zlomil prut. Když přišel domů, pečlivě rybu zvážila váha ukázala čtyřiatřicet liber.

Pak i on odešel a objevil se hostinský. Vypravovali jsme mu všechny ty historky, které jsme o jeho pstruhu slyšeli. Nesmírně ho to pobavilo a všichni jsme se srdečně zasmáli.

"Tak tedy Jim Bates, Joe Muggles, pan Jones a starý Billy Maunders vám řekli, že ho chytili oni! Hahaha! To je dobré," řekl starý poctivec a hlasitě se zasmál. "Těm je tak podobné, že by ho dali mně, abych ho vystavil ve své místnosti, kdyby ho byli chytili oni! Hahaha!"

A pak nám vypravoval pravdivou historii té ryby. Ukázalo se, že ji chytil před lety, když byl ještě chlapec. Nedopomohlo mu k tomu ani umění, ani obratnost, ale nepochopitelné štěstí, které, jak se zdá, vždy čeká na kluka, který za slunného odpoledne místo do školy si jde zarybařit s kouskem provázku, uvázaném na konci proutku.

Ta ryba, když ji přinesl domů, ho prý zachránila před výpraskem a dokonce i pan učitel prohlásil, že se vyrovná trojčlence i s násobilkou dohromady.

Vtom ho vyvolali z místnosti a Jiří a já jsme znova upřeli zrak na tu rybu. Byl to opravdu úžasný pstruh. Čím déle jsme se naň dívali, tím víc jsme ho obdivovali.

Jiřího tak vzrušil, že vylezl na lenoch židle, aby si ho lépe prohlédl.

Židle náhle ujela a Jiří, aby nespadl, se bez rozmyslu chytil skleněného poklopu a ten s třeskotem sletěl na zem. Jiří a židle padli na poklop.

"Snad se nestalo nic rybě?" vykřikl jsem zděšeně a přiskočil k Jiřímu. "Doufám, že ne," odpověděl Jiří, opatrně vstávaje a rozhlížeje se. A přece se stalo. Pstruh ležel rozbit na tisíc kusů - říkám tisíc, ale snad jich bylo jenom devět set. Nepočítal jsem je.

Připadalo nám divné a nevysvětlitelné, že se vycpaný pstruh mohl rozbit na tak drobné kousky.

Bylo by to divné a nevysvětlitelné, kdyby to byl vycpaný pstruh, ale nebyl.

Ten pstruh byl totiž ze sádry.

Obsah | Kapitola XVIII >